ELISA test pro kvantitativní stanovení IgG a IgM autoprotilátek proti kardiolipinu a beta2-glykoproteinu I v séru. Kardiolipin patří do skupiny negativně nabitých fosfolipidů, které jsou součástí biologických membrán. Antifosfolipidové protilátky jsou často nalézány v séru pacientů se SLE ( 24-50%) - sekundární antifosfolipidový syndrom (APS), přítomnost ACLA bez jiného autoimunitního onemocnění charakterizuje primární APS.

Antifosfolipidové protilátky („antiphospholipid antibodies“ – APLA) jsou velmi heterogenní skupinou autoprotilátek či zkříženě reagujících aloprotilátek s různým cílovým antigenem a různým klinickým významem. Ty z APLA, které mají vztah k antifosfolipidovému syndromu, jsou autoprotilátky, které jsou ve skutečnosti zaměřeny proti makromolekulárním látkám vázaným na negativně nabité většinou fosfolipidové povrchy. Významné jsou zejména protilátky namířené proti b₂-glykoproteinu I, ale uplatnit se mohou i  trombomodulin, protein C, protein S, protrombin, faktory kontaktní fáze, tkáňový faktor, fosfolipáza A2, anexin V a řada dalších látek. Tak, jak se v současné době mění názory na procesy krevního srážení a roli buněčných elementů v tvorbě krevní sraženiny, tak se taktéž stále více v patofyziologii klinických projevů antifosfolipidového syndromu (APS) zmiňuje úloha krevních elementů, z nich zejména endotelií, monocytů a destiček. Část změn, které v organizmu při působení APA vznikají, nemusí být patrně důsledkem trombózy či mikrotrombotizace, ale i vlivem přímého působení těchto autoprotilátek na různé buněčné struktury, které mají za následek například aktivaci či jinou funkční změnu buňky. Takovéto působení se předpokládá v patofyziologii některých neurologických projevů či abortů.

Z pohledu diagnózy APS můžeme  vyčlenit tři velké skupiny antifosfolipidových protilátek.

První dvě skupiny jsou diagnostikovány za pomoci metod ELISA – protilátky proti kardiolipinům a protilátky proti b₂-glykoproteinu I. Poslední skupinou antifosfolipidových protilátek jsou ty, které jsou zjišťovány na základě jejich schopnosti ovlivňovat na fosfolipidech závislé reakce krevního srážení. Označujeme je jako lupus antikoagulans.

Přítomnost antifosfolipidových protilátek může mít za následek nejen trombotickou ale i krvácivou tendenci. Důvodem může být sekundární hypoprotrombinémie, trombocytopenie, trombocytopatie či současný výskyt specifických inhibitorů krevního srážení.      

Konsenzus diagnostiky APS (Sydney 2004):

Klinická kriteria: 1. Vaskulární tromboza, 2.Morbidita v těhotenství (aborty)

Laboratorní kriteria: 1. Lupus antikoagulans, 2. ACLA izotyp IgG nebo IgM ve zvýšené koncentraci, přítomný 2x nebo více v min. intervalu 12 týdnů. 3. Protilátky proti beta2 GP1 IgG nebo IgM, ve vysokém množství, přítomné nejméně 2x, v intervalu min 12 týdnů.

Pro diagnózu je nutné splnění nejméně jednoho klinického a jednoho laboratorního kriteria.