Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
kontaktní telefon +420 267 161 111

Historie

Historie kardiologie ve Vinohradské nemocnici do vzniku Kardiocentra

Vznik kardiologické kliniky a kardiocentra ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (FNKV) nebyl vůbec náhodný - vycházel z dlouhé historie kardiologie v této nemocnici i z okolností, k nimž došlo zhruba v průběhu posledního čtvrtstoletí.

Počátky kardiologie ve FNKV sahají hluboko do 30-tých let minulého století, kdy vzniklo v roce 1935 lůžkové srdeční oddělení vedené profesorem Stanislavem Mentlem. Mnozí z nás starších pamatují ještě známé Mentlovy prášky, složené z luminalu (barbiturát) a výtažku belladony, které se podávaly u anginy pectoris. Profesor Mentl byl v roce 1938 i ministrem veřejného zdraví a tělesné výchovy ve vládě ČSR, dále byl jedním ze zakládajících členů Československé kardiologické společnosti (založena 13. prosince 1929) a v letech 1942 – 1946 byl jejím prezidentem. Magistraliter připravené Mentlovy prášky se v nemocnici občas používaly ještě v sedmdesátých letech 20. století, kdy byl celostátní nedostatek léků na anginu pectoris (1).

Další mimořádnou osobností vinohradské kardiologie byl profesor Vratislav Jonáš. Patřil ke generaci univerzitních učitelů, kteří předali dědictví velkých českých internistů z doby přelomu století a první republiky generaci těch, kteří začali studovat po II. světové válce (2). Po promoci v roce 1923 nastoupil na kliniku prof. Ladislava Syllaby, roku 1932 se habilitoval a v roce 1942 se stal přednostou I. vnitřního oddělení. Po osvobození a odchodu prof. Kristiána Hynka se stává krátkodobě jeho nástupcem, v roce 1950 jej však nahradil prof.Netoušek, který v padesátých letech lépe vyhovoval politicky (3). V letech 1950 – 52 byl primářem interního oddělení v Motole, od roku 1952 až do své smrti 7. května 1968 stál v čele interní kliniky nově zřízené hygienické větve lékařské fakulty. Byl vynikajícím diagnostikem, ale i skvělým učitelem. Vědecká činnost profesora Jonáše je charakteristická rysy, jež nesou znaky obou škol, které formovaly jeho medicínský růst (2). Od Ladislava Syllaby si přináší mistrné ovládání vyšetřovacích metod, jež je základem klinické analýzy u lůžka nemocného. Vliv profesora Hynka lze vystopovat při řešení otázek z pozic biochemických a s aspekty fyziologie s použitím experimentu a laboratorní techniky (2).  Vizity prof. Jonáše byly hojně navštěvovány mediky i externisty a také jeho publikace jsou založeny na klinickém pozorování. Úctyhodná monografie Obecná a speciální kardiologie z let 1950 a 1957 dosáhla mezinárodního věhlasu. Publikoval více než 200 vědeckých prací, z kardiologických témat se nejčastěji objevovaly práce zaměřené na endokarditidu, kardiální změny u endokrinopatií, nefritid, hypertyreóz, dále práce zaměřené na hypertenzi a vliv tělesného cvičení na oběhový systém.

Profesor Jonáš měl četné vědecké styky i za hranicemi. Jeho klinické schopnosti byly všeobecně známy – byl vyhledávaným konziliářem. Při všech svých schopnostech, mimořádném rozhledu a vědomostech byl člověkem skromným, tichým, někdy až plachým. Vždy neokázalý a ohleduplný ke svému okolí – tyto rysy jej vzdalovaly od veřejného vystupování (2). Navíc byl velice kritický, s vyvinutým smyslem pro pravdu. Jeho hlavním zájmem byl osud jeho nemocných. Krásná je i vzpomínka hematologa Libánského. Z jeho nekrologu k úmrtí profesora Jonáše si dovolujeme část citovat (4). „Moje vzpomínky na něho jako jednoho z mých nejdražších učitelů jsou stále živé... dovedl jedinečným způsobem strhávat své okolí k nadšení pro medicínu, k zájmu o složité medicínské problémy. Nic mu nebylo tak cizí jako obecné řeči, lhostejnost, nezájem. Za jeho slovy vždy už vězel zárodek příštího činu, jeho starost o nemocné byla vždy prostoupena nejvyšší činorodou aktivitou, medicínské diskuse měly vždy jen jeden závěr: co nyní udělat co nejdříve a co nejlépe pro tohoto konkrétního nemocného…. V medicínských diskusích se rozdával svému okolí a poslouchající studenti i lékaři měli vzácnou příležitost poučovat se z jeho hlubokých lékařských i lidských zkušeností. Při klinické výzkumné práci byla imponující jeho poctivost a kritičnost… Ačkoli napsal řadu skvělých vědeckých prací a úctyhodnou kardiologickou monografii, myslím, že ti, kdož ho znali, budou na něho vzpomínat především jako na skvělého pedagoga, jedinečného diagnostika a terapeuta, poctivého, nezištného, skromného a statečného člověka, který po celý život mnoho a ze srdce rozdával, osud však k němu, bohužel, nebyl tak štědrý, jak by si byl zasloužil“.

Při pročítání Jonášovy monografie si čtenář uvědomí, jak se na jedné straně kardiologie změnila, na druhé straně pak jak její autor moderně myslel a některé její části jsou dosud bezezbytku platné i přes to, že jsou téměř 70 let staré. „Ideálním cílem lékařství je zabrániti vzniku chorobného stavu nebo alespoň co nejvíce omeziti výskyt chorob…, bránit lidské zdraví omezením škodlivin v okolí. Otázka prevence chorob srdečních stojí dnes v popředí zájmu nejen celého lékařského světa, ale i celé veřejnosti pro čelné místo, jež zaujímají choroby srdeční a cévní v morbiditě a mortalitě dnešního pokolení. Bohužel je nutno přiznati, že se docílilo až dosud jenom málo úspěchů v tomto směru. Obecně se uznává, že je třeba soustřediti pozornost spíše k zabránění a léčení příčin chorob srdečních než k léčení škod již vzniklých na ústrojí oběhovém“(5). Lze k tomuto ještě něco dodat?

Nejznámějšími žáky profesora Jonáše byli prof. Pavel Kozák a prof. Vlastimil Víšek. Profesor Kozák (1922 – 2003) se věnoval především neinvazivním kardiologickým vyšetřovacím metodám. Byl průkopníkem tehdy začínajících mechanokardiografických metod a systolických časových intervalů, jako jeden z prvních se začal věnovat i echokardiografii. Profesor Víšek byl v letech 1970–1990 přednostou II. Interní kliniky, umístěné v nově postaveném pavilonu S. Postupně zde vybudoval moderní interní kliniku, byl skvělým manažerem. Stěžejním úsekem jeho kliniky bylo kardiologické pracoviště, které obsahovalo kompletně vybavenou a výborně fungující koronární jednotku. Byl ve své době i velmi dobrým organizátorem a učitelem – kromě přednosty kliniky zastával dlouhou dobu i funkci děkana lékařské fakulty. Z hlediska našeho oboru – kardiologie – patřil k nesmírně vzdělaným klinikům s obrovskými zkušenostmi, které štědře předával svým mladším podřízeným.

Josef Flek koncem šedesátých let 20. století v pavilonu E vytvořil monitorovaná lůžka – zárodek pozdější moderní koronární jednotky – a v roce 1974 založil pojízdnou koronární jednotku – pionýrskou předzvěst dnešních plně vybavených vozů záchranné služby. Ta svážela do pavilonu S  nemocné s akutním infarktem myokardu z Prahy 3 a 10. Na každý výjezd jel lékař, řidič a medik-sanitář. Ve funkci mediků-sanitářů pracovala řada pozdějších slavných lékařů a profesorů - např. Rudolf Špaček, Bohumil Seifert, Jan Holeček, Jan Tošovský, Jiří a Petr Widimský a další.

V roce 1978 nahradil předčasně zesnulého J. Fleka ve funkci vedoucího kardiologie na II. interní klinice Václav Červenka, který přišel z Ústřední vojenské nemocnice. Pod jeho vedením a za velké podpory přednosty kliniky V. Víška se kardiologie začala dále velmi dynamicky rozvíjet. V roce 1979 klinika získala jako první v Československu dvourozměrný echokardiograf, 1981 byla založena nová laboratoř invazivní kardiologie. 1982 zde poprvé v tehdejším Československu V. Červenka provedl první intervenční léčbu akutního infarktu myokardu intrakoronární trombolýzou, od r. 1984 pak zde byly prováděny PTCA. 1984 také vyšla první česky psaná učebnice echokardiografie (P. Gregor, P. Widimský). 1991 byl zahájen program trvalé kardiostimulace (S. Hrdlička, M. Herold).

Během roku 1990 V. Víška v čele II. interní kliniky vystřídal Michal Anděl. Koncem roku 1991 pověřil vedením kardiologie na II. interní klinice P. Gregora (neinvazivní kardiologie, standardní lůžka) a P. Widimského (invazivní kardiologie, akutní lůžka).  Petr Widimský se v té době právě vrátil z ročního výzkumného pobytu v Nizozemsku a v letech 1992–1994  se tam opakovaně vracel s cílem naučit se dobře koronární angioplastiky včetně akutních PCI při infarktu myokardu, což se mu ve vrchovaté míře podařilo a stal se vynikajícím intervenčním kardiologem kromě svých hlubokých znalostí echokardiografie a klinické kardiologie.

Program primárních PCI u infarktu myokardu byl na klinice zahájen roku 1993 zásluhou Petra Widimského s tím, že od 1. 10.  1995 byla v nemocnici opuštěna trombolytická léčba infarktu a zavedeny nonstop služby pro provádění primární PCI jako jediné reperfuzní léčebné metody u infarktu myokardu. Jednalo se o první pracoviště v ČR, kde bylo toto zavedeno pro 100% nemocných s infarktem s elevacemi ST. Pozdější výsledky studie PRAGUE, zorganizované prof. Widimským, byly plně akceptovány i v mezinárodním měřítku a staly se součástí českých i zahraničních doporučení. Zásluha Petra Widimského byla v tomto směru oceněna nejvyšším vyznamenáním Evropské kardiologické společnosti – Zlatou medailí - a dále nejvyšší národní cenou ČR za vědu – Česká hlava. Ale to se již dostáváme mimo náš historický přehled blíže k současnosti, což není účelem této kapitoly.

Pokud jde o cévní chirurgii a kardiochirurgii, je nutno se znovu vrátit do šedesátých let 20. století. Tehdy se datují i počátky cévní chirurgie na Chirurgické klinice FNKV (vedené prof. Polákem), spojené s osobou Vladimíra Nahodila. Nahodil na počátku 70. let publikoval dvě monografie o cévní chirurgii – první svého druhu v Československu. Jeho pokračovateli byli Josef Kalný a později Martin Bernat.

Fenomenální chirurg Emerich Polák (přednosta vinohradské chirurgie v letech 1935–1971) se mimo jiné věnoval hrudní chirurgii podle technických možností té doby. Operace mitrálních stenóz na zavřeném srdci (komisurolýzy) prováděl na Vinohradech krátce se svými žáky Vladimírem Vojtíškem a Antonínem Kosteleckým. Skutečný začátek kardiochirurgie ve FNKV je však spojen až s datem 5. října 1995, kdy bylo nově zřízeno kardiochirurgické oddělení, které vybudoval mladý kardiochirurg z IKEM Zbyněk Straka za velké podpory tehdejší ředitelky nemocnice Zuzany Roithové.

Literatura

  1. Málková J., Straka Z., Gregor P., Herold M., Bernat M., Bulvas M., Widimský P. 75 let kardiologie na Královských Vinohradech. Cor Vasa 2010;52(Suppl.1):7-11
  2. Jerie P. Nad kardiologií prof. MUDr. Vratislava Jonáše, DrSc. CorVasa 1999;41:244-5
  3. Káš S. Profesor MUDr. Vratislav Jonáš, světově uznávaný, ale trochu zapomínaný kardiolog. Prakt Lék. 2009;89:51-4
  4. Libánský J. Za profesorem Jonášem. Prakt.Lék. 1968;48:517
  5. Jonáš V. Klinická kardiologie. Zdravotnické nakladatelství v Praze, 1950, s. 748

Navigace

Copyright © 2010 - 2022 FNKV